Ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století zaplavila celý svět vlna uprchlíků. Lidé se zoufale snažili dostat do bezpečí – některým se to podařilo, jiným bohužel ne. Mnohé země se přísunu uprchlíků bránily, stejně jako se tomu děje právě dnes. Podstatnou roli však sehrály mezilidská solidarita a pomoc, které šly mimo oficiální cesty konzulátů, kvót a programových prohlášení.

Jednou z organizací, které pomáhaly Židům dostat se ze zemí, kde jim hrozilo bezprostřední nebezpečí, byla Nansenova nadace (norsky Nansenhjelpen).

Fridtjofa Nansena (10. 10. 1861 – 13. 5. 1930) zná většina z nás jako polárníka, objevitele a majitele lodi Fram, méně známá je však jeho vědecká, politická a humanitární činnost. Po první světové válce se Nansen aktivně podílel na repatriaci válečných vězňů a angažoval se v pomoci uprchlíkům. Roku 1920 byl Nansen jmenován vrchním komisařem pro uprchlictví při Společnosti národů a prosadil zavedení tzv. Nansenova pasu pro uprchlíky bez státní příslušnosti. Aktivně se podílel na řešení humanitární krize, která vznikla v průběhu řecko-turecké války a inicioval výměnu tureckých a řeckých občanů ze zabraných oblastí. Za svoji humanitární a mírovou činnost obdržel Fridtjof Nansen roku 1922 Nobelovu cenu za mír.

Po smrti Fridtjofa Nansena pokračoval v započaté humanitární práci jeho syn Odd, který roku 1937 založil organizaci Nansenova pomoc (Nansenhjelpen). Odd Nansen se domníval, že by Norsko mělo pokračovat v humanitární práci, kterou započal jeho otec, a založil tedy organizaci, jejímž cílem bylo mimo jiné usnadňovat uprchlíkům získání azylu v Norsku, pomoc s hledáním zaměstnání či případnou administrativou, která se pojila s jejich dalším legálním a později také nelegálním vycestováním do zahraničí (například do Ameriky, Kanady, Švédska). Organizace se však nevěnovala pouze zahraničním uprchlíkům – několik akcí mířilo na pomoc obyvatelům severního Norska, kteří přišli o své domovy během obsazení severních oblastí německou armádou v roce 1940.
Příjmy organizace tvořily zejména dary mecenášů a peníze získané veřejnými sbírkami: například během takzvaného Týdne Nansenovy pomoci účelová sbírka určená k financování letního pobytu dětí z rakouských židovských rodin v roce 1938. Vybrané prostředky sloužily zejména k pokrytí administrativních poplatků spojených s přijímáním nových uprchlíků (organizace odváděla státu 1 000 norských korun za přijatého uprchlíka) či finanční pomoc lidem, kteří byli ochotní stát se garanty uprchlíků.

Židovští uprchlíci měli situaci ztíženou, protože z pohledu norského státu se nejednalo o politické uprchlíky. Leif Ragnvald Konstad – vedoucí vrchní pasové kanceláře norského Ministerstva zahraničí – se roku 1938 nechal slyšet, že „Norsko není žádný Přistěhovalcov“, a jeho úředníci byli v posuzování žádostí o udělení azylu velmi přísní.

Již v průběhu roku 1938 navštívili někteří delegáti Nansenovy pomoci Československo, aby zmapovali situaci a zajistili podmínky pro „polní kancelář“, která vznikla na konci února roku 1939.  V té době dorazili do Prahy Odd Nansen s manželkou Kari a sekretářka Tove Filsethová. Společně s nimi přijel i vedoucí pasové kanceláře Ministerstva zahraničí Ragnar Konstad. Na místě měli vybrat zhruba 200 dospělých a asi 37–39 dětí, kterým bude umožněno vycestovat do Norska; vyšší kvótu organizaci bohužel Ministerstvo zahraničí neudělilo. Nejednalo se pouze o československé občany, velkou část tvořili také rakouští a němečtí občané, kteří se ocitli v ohrožení. Mnozí z těch, kteří vycestovali, byli Židé, ale Nansenova pomoc se nesoustředila pouze na ně, víza dostávali i komunisté, socialisté či kvakeři.

Mezi Čechoslováky, kteří díky Nansenově nadaci našli přechodné útočiště v Norsku a měli to štěstí, že přežili útrapy druhé světové války, uveďme pozdější významné norské psychiatry Lea Eitingera a Bertholda Grünfelda, amerického lékaře Edgara Brichtu či architekta Ottu Eislera.

Text: Eva Dohnálková