Romové, označovaní v pramenech z období protektorátu tradičním pojmem Cikáni, jsou v českých zemích doloženi už od středověku. Většinová společnost odmítala jejich odlišné zvyky a kočovný způsob života a během staletí společného soužití se k nim stavěla téměř vždy nepřátelsky a značně agresivně. Od roku 1697 byli Romové císařským reskriptem postaveni mimo zákon, takže je každý mohl podle libosti bez trestu zabít; romským ženám a dětem měly být podle tohoto nařízení uřezány nosy a uši a následně měly být vypuzeny za hranice.[1] Represivní zákony pronásledovaly Romy žijící na území českého státu až do poloviny 18. století, kdy se vídeňská vláda pokusila řešit neudržitelnou situaci vytvářením podmínek pro usazování Romů v Uhrách a Sedmihradsku. Tato osvícenská snaha zasáhla částečně i Moravu, kde bylo zřízeno několik romských osad – v Oslavanech, Bojkovicích či Dačicích. Z moravského prostředí jsou v 18. století dochovány doklady o dobrých vztazích, které udržovali řemeslně schopní Romové s vrchností, zejména pak na statcích Rottalů, Liechtensteinů a Kouniců, na panství Luhačovice hrabat Serényiů byli Romové dokonce zváni.[2] Částečný úspěch, vedoucí k osídlování těch míst, kde se Romové živili jako kováři, kotláři, dráteníci, hřebíkáři, zámečníci, handlíři a zemědělci, však ostře kontrastoval s pronásledováním Romů, kteří se usadit odmítali.

Na základě guberniálního dekretu z listopadu 1798 byl uskutečněn soupis veškeré romské populace podle zemí, krajů a panství, který na Moravě podchytil 61 rodin s nejméně 362 členy; v brněnském kraji byli Romové zachyceni na panstvích Bučovice, Oslavany, Pozořice, Tišnov a Zábrdovice.[3] Tehdejší charakter romských rodin popisuje Ctibor Nečas: „Rodiny si udržovaly patriarchální ráz; muži v nich zajišťovali prostředky k obživě, používali značnou autoritu a při rozhodování vládli neomezenou a silnou rukou, ženy jim byly plně podřízeny a staraly se výhradně o zachování a přežití potomstva. K reliktům prastarého společenského uspořádání lze počítat také úzkou škálu používaných příjmení. Na moravském území se vyskytovala nejhojněji rodová jména Daniel, případně Danihel neb Daňhel (22 %) a Ištván (12 %), dále pak Malík, Kubík a Didy, na slezském území především jméno Burianský (58 %).“[4] S těmito jmény se setkáváme až do 20. století i na Tišnovsku. Během 19. století, kdy se uvolňovala striktní nařízení ohledně poddaných, se začali Romové opět svobodně pohybovat po celém území habsburské monarchie. Do českých zemí se právě v této době dostal značný počet Romů z Uher, kteří se rozptýlili po českém a moravském venkově. Je zajímavé, že „cizí“ etnikum začalo přitahovat pozornost některých českých intelektuálů a obrozenců. V roce 1819 napsal Antonín Josef Puchmajer ve spolupráci s několika Romy, preventivně uvězněnými za potulku, první českou filologickou práci Románi čhib. Oficiální politika státu však i nadále sledovala spíše represivní kurz. V roce 1863 vydala Zemská správa politická v Praze výnos, kterým se obcím zakazovalo udělovat kočovným Romům domovské právo, čímž jim bylo de iure nařízeno toulat se od jedné vesnice k druhé, za což byli de facto odsuzováni společností. Tuto situaci ještě podpořilo další nařízení z roku 1888, na jehož základě byli Romové každým rokem čtvrtletně posíláni takzvaným „šupem“ tam, odkud přišli. Jak situaci popsal historik Bartoloměj Daniel: „Tento obrázek nuceného ,postrku‘ Romů z jedné vesnice do druhé a z jednoho města do druhého se stal tak častým zjevem, že se dostal do každodenního života té doby nejen u nás, ale i v Německu.“[5] Do života Romů navíc zasáhla průmyslová revoluce a s ní spojená nastupující sériová výroba, která zásadním způsobem zasáhla do jejich obživy. Tato situace vedla na jedné straně k obnovení kočování, na straně druhé se mnozí Romové začali, tak jako většinová venkovská společnost, věnovat zemědělství a pomalu splývali s ostatním obyvatelstvem. Tuto situaci zachytil například Vilém Mrštík ve své etnografické črtě ze Slovácka ze závěru 19. století. „Jeden z těch, kteří na Slovácku žijí roztroušeně i v rodinách, ve službě i ,na svém‘, mají své domky, hospodářství i koně nebo se železem živí, které kují osmahlou svojí rukou. Od svého okolí přejímají už i kroj i zvyky, nářečí i krev. Z někdejšího života zbyla jim už jenom tmavá žlutě připálená pleť, divě se lesknoucí oči a černý, hrubý, ale krásný chundelatý vlas. Kradou už zřídka kdy – obdělávají pole i na tovarych chodí a živí se ,černou‘ poctivou prací. Cikánsky už ani neumějí, v chatě mají jako v kterékoli chatě jiné čisto a peřin narovnáni do stropu.“[6]

Přestože Romové zůstali v povědomí většinové společnosti spojování hlavně s kriminálními delikty, oficiální statistiky rakousko-uherské monarchie z roku 1893 přinášely údaje o tom, že z 27 4940 evidovaných Romů jich bylo 24 3432 usedlých a pouze 8938 kočovalo. V této době jsou doložení Romové i v Tišnově; jednalo se především o členy početné rodiny Danielových, která pocházela z Oslavan.[7] Kromě usedlých rodin se jistý počet Romů v Tišnově zdržoval i v městském chudobinci, přičemž úřední zprávy konstatují, že tišnovským okresem prochází jen velmi omezený počet kočujících Romů.[8]

Z evidence obyvatelstva po vzniku Československé republiky vyplývá, že na území Československa žilo 56 266 Romů; kočovní Romové se zdržovali téměř výhradně na území Čech, na větší části moravského území a na Podkarpatské Rusi, na Slovensku šlo v drtivé většině o Romy usedlé.[9] Kvůli špatné ekonomické situaci mladé republiky a s ní spojeným sociálním problémům vyvstala politická poptávka po represivních protiromských opatřeních, která vykrystalizovala v červenci 1927 vydáním zákona o potulných cikánech. Tento zákon se vztahoval na kočovné Cikány, jimiž byli myšleni Romové vedoucí potulný život, a tuláci žijící po „cikánsku“. Obě tyto skupiny byly pokládány za kočovné, i když částečně trávily svůj život ve stálých sídlištích. Vágní formulace zákona, jehož výklad měl vycházet z praxe, umožňovala policejním orgánům podle situace zakročit proti kterékoli „podezřelé“ osobě. Směrodatné v této souvislosti byly pouze policejní soupisy, cikánské legitimace, kočovnické listy a další administrativní opatření, která byla v ostrém kontrastu se zdánlivě demokratickým charakterem republiky, jejíž ústava zaručovala základní lidská práva každému občanovi. Důsledky zjevně diskriminačního zákona, který část veřejnosti odsoudila krátce po schválení jako barbarský, se projevily ihned. Romové se stali legislativně stigmatizovanou sociální skupinou, proti níž bylo možné legálně používat nátlak a násilí. Soužití většinové společnosti a Romů bylo vzhledem k problematické historii i rozdílným kulturám komplikované, prostředky řešení však byly ze strany státu zcela neadekvátní. Je příznačné, že zákon zůstal v platnosti po celé období takzvané druhé republiky i okupace a stal se platformou pro další represe, dohnané tentokrát do tragických důsledků. I přes tyto nepříznivé skutečnosti a přetrvávající zakořeněný rasismus je možné i v Tišnově doložit tendence, kdy se Romové snažili úspěšně splynout s většinovou společností a kdy si u většinové společnosti dokonce vydobyli jistý společenský respekt. Příkladem může být Josef Daniel, nazývaný pro snadnější rozlišení jednotlivých členů rodiny Šiša. Syn oslavanského obchodníka s koňmi Františka Daniela se dostal do Tišnova díky sňatku.[10] Kromě příjmů, které mu plynuly z podomního obchodu s látkami, si zde pronajal hospodu s ubytovacími prostory, což mu vyneslo takové příjmy, že si mohl dovolit bydlet v nevelké vile, v těsném sousedství s tehdejšími tišnovskými elitami. Jeho „nepatřičně“ dobrá ekonomická situace však neunikla pozornosti, takže se stal během okupace obětí vydírání a podvodu ze strany protektorátního četníka Arnošta Dubového. Těsně před vypuknutím války složil na tišnovském gymnáziu maturitu Antonín Daniel z Oslavan, který byl druhým středoškolsky vzdělaným Romem na území Československa. Dobový tisk při této příležitosti opustil svoji obvyklou protiromskou dikci a upozornil na to, jaké výhody poskytuje československý demokratický stát oproti sousednímu Německu, kde se jednou ze státních doktrín stal rasismus.[11]

Po nástupu Hitlera v roce 1933 se československá vláda snažila bránit příchodu uprchlíků z Německa a později také z území obsazeného Rakouska. Na rozdíl od rezervovaného přístupu k židovským imigrantům, jejichž příchod mohl podle mínění úřadů vyhrotit napjatou mezinárodní situaci, šlo v případě Romů pouze o libovůli nadřízených úřadů. Ještě více se veřejné mínění vyhrotilo po Mnichovské dohodě, kdy se tisk pohoršoval nad tím, že se romští uprchlíci z pohraničí živí krádežemi a žebrotou. Celkovou atmosféru druhé republiky pouze dokreslují sporadické požadavky „veřejnosti“, aby se přistoupilo k řešení cikánské otázky tak jako v sousedním Německu. Vynikající znalec dějin Romů v českých zemích Ctibor Nečas doložil i řadu politováníhodných příkladů, kdy česká policie nemilosrdně posílala kočovné Romy zpět na obsazené území Sudet.[12] Organizovaná žurnalistická kampaň podnítila několik „spontánních“ akcí, z nichž zvláště vyniká požadavek obecního zastupitelstva ve Svatobořicích, zaslané ministerskému předsedovi Rudolfu Beranovi; jasně z něj vyplývá, jak si mnozí představovali sjednocení národa v krizových okamžicích. „Mnoho se mluví v rozhlase a píše v denních listech, že se musíme v novém státě přizpůsobit nutnosti. V otázce cikánské jest nejvýše nutno učiniti okamžité zákonité opatření, jiné než otisky palců v cikánských legitimacích. Byla-li až dosud špatnou politika humanity, musíme nastoupiti cestu jinou. I nám nesmí býti vytýkáno, budeme-li chtíti kmen národa malého očistiti od takových parazitů, jako jsou Cikáni.“[13] Propagandisticky zneužité komuniké svatobořických zastupitelů mělo legitimovat vydání dalších protiromských represivních zákonů. Pro rozdílnost názorů, kdy ministerstvo vnitra váhalo mezi vyhlášením mimořádných opatření a soustředěním Romů v kárných táborech, byla příprava zákona zdržena a samotné legislativní opatření tak vyšlo až po okupaci Československa dne 30. listopadu 1939. Jeho obsah nařizoval Romům, aby se nejpozději do ledna 1940 trvale usadili a zanechali kočování. Ti, kdo neuposlechnou, měli být navrženi k přesunu do kárných táborů.[14] Část kočovných Romů měla dobrý úmysl nařízení dodržet, opět se však setkali s odporem většinové společnosti. Romové se tak dostali do patové situace, nařízení jim přikazovalo usazovat se tam, kde je nikdo nechtěl. Důsledky tohoto paradoxu se projevily i na Tišnovsku. Týkaly se například dvou početných romských rodin, žijících v obci Lubné, kde muži pracovali spolu s perzekuovanými Židy na stavbě dráhy. Poté, co byli Romové z práce propuštěni, živili se příslušníci rodiny drobnými krádežemi a žebrotou. Kvůli obavám, aby tito Romové nezískali domovské právo právě v Lubném, vyhostili místní úřady 28. ledna obě rodiny do sousedního Vidonína, odtud byly o den později vystěhovány na katastr Rojetína a následující den do Mezihoří. Pronásledovaní Romové měli být dále vyhnáni do Vratislávky, kde však místní starosta zorganizoval občany, kteří „nechtěné vetřelce“ zahnali holemi a klacky zpět na katastr obce Mezihoří. Po dalším přesunu do Žďárce se romské rodiny vrátily zpět do baráků v Lubném. Místní zastupitelstvo bylo ujištěno, že zde nezůstanou dlouho. Pro všechny byl už přichystán osud v kárném táboře. Spolu se zákonem se snažily úřady o novou evidenci. Na základě soupisů ze září 1940 bylo v protektorátě zjištěno 969 romských rodin, které bydlely v 464 obcích.[15] Tyto nové podklady však nebyly ničím jiným než přípravou pro konečné řešení romské otázky.

Smutně proslulé kárné tábory, s jejichž vznikem operovala protektorátní legislativa, byly na území státu zřízeny dva. Dne 10. srpna 1940 otevřely své brány tábory v Letech u Písku, určené pro vězně z Čech, a v Hodoníně u Kunštátu, kam měli být přesunuti „asociální živly“ z celé Moravy. Na základě oběžníku vydaného zemským prezidiem měly četnické stanice předložit seznamy „nepohodlných“ osob, kde se kromě Romů počítalo i s nezaměstnanými alkoholiky, vandráky, drobnými zloději případně sexuálními delikventy. Vězňové kárného a sběrného tábora v Hodoníně, kde tvořil podíl Romů nejvíce 25 %, měli pracovat na stavbě silnic. V této podobě fungoval tábor až do konce července 1942, kdy byly nevyhovující střežené baráky v Hodoníně vyklizeny a celý areál získal novou funkci jako cikánský tábor. Během měsíce sem bylo na základě rasových kritérií soustředěno 1214 osob.[16] Poměry v táboře nejlépe dokumentují dobové zprávy, charakterizující zejména úděsné hygienické podmínky a všudypřítomný hlad. „Cikáni byli nejen neuvěřitelně špinaví, zavšivení, otrhaní, vyhladovělí, ale byli také stiženi četnými nakažlivými chorobami, které často přímo epidemicky se mezi nimi vyskytovaly.“[17] Vysoká nemocnost zapříčiňovala také hrozivou úmrtnost; výmluvná je v této souvislosti také skutečnost, že od ledna 1943 se v Hodoníně pohřbívalo do hromadných hrobů.

Alarmující zprávy z Hodonína pouze uspíšily průběh nacistického konečného řešení cikánské otázky, které podobně jako v případě Židů počítalo s likvidací. První transport z tábora do Osvětimi odjel 7. prosince 1942, zařazeno do něj bylo 46 mužů a 29 žen. Druhý, tentokrát hromadný transport do vyhlazovacího tábora v Osvětimi měl být odeslán po skončení karantény v červnu 1943, ale z organizačních důvodů byl vypraven až 21. srpna 1943. Z celého tábora mělo v Hodoníně zůstat asi osmdesát vězňů; nejméně polovina z nich však nechtěla opustit své příbuzné a přihlásila se do transportu dobrovolně. Zbývajících asi pět desítek osob nebylo transportu ze zdravotních důvodů schopno, případně se mělo podílet na vyklizovacích pracích. Tábor byl definitivně zrušen 1. prosince 1943. Ctibor Nečas k tomu poznamenává: „Z vězňů, kteří kdy prošli touto institucí, zkosila smrt celou jednu šestinu, zatímco zbývající dvě třetiny byly transportovány do koncentračního a do cikánského tábora v Osvětimi, odkud pro většinu vězňů nebylo návratu.“[18]

Moravští Romové byli transportováni do Osvětimi na základě Himmlerova rasového rozkazu o „potírání cikánského zlořádu“ z prosince 1942. Mechanismus při deportacích byl podobný jako v případě Židů. Majetní Romové byli zbaveni majetku, který byl následně prodán v dražbách. V Tišnově šlo zejména o majetek Josefa Daniela, který byl za bedlivého dohledu pověstného českého četníka z Brna Arnošta Dubového deportován i se svou manželkou a dcerou přes Brno do Osvětimi. Striktní rasová nařízení v tomto případě roztrhla rodinu, neboť Danielův zeť mohl i se svým synem zůstat jako „cikánský míšenec“ v Tišnově. Pokud nebyli Romové už předtím eskortováni do Letů nebo do Hodonína, protektorátní bezpečnostní orgány je shromáždili do takzvaných sběrných míst. V případě Brna, kam putovala většina Romů z Tišnovska, bylo sběrné místo zřízeno v prostoru městských jatek.[19] Celkově bylo z protektorátu do Osvětimi deportováno 4531 osob, po německých Romech a Sintech byli protektorátní Romové druhou nejpočetnější vězeňskou skupinou cikánského tábora v nejděsivějším vyhlazovacím táboře nacistického režimu. Životní podmínky v táboře zcela odpovídaly vyhlazovacím záměrům nacistů. Kromě hladu a zimy se zde vězňové museli potýkat s nemocemi, bitím a těžkou prací. V zimě 1943 vypukla v táboře epidemie tyfu, která si denně vyžádala několik desítek obětí – během epidemie zahynula přibližně jedna třetina tábora. Hroutící se nacistický režim potřeboval v roce 1944 čím dál tím více pracovních sil, a právě proto byli z cikánského tábora v Osvětimi odvezeni mnozí vězni do dalších koncentračních táborů přímo v Německu – do Flossenbürgu, Buchenwaldu nebo do ženského tábora v Ravensbrücku. Těžká práce postihovala především ženy, které byly z důvodu pracovní neschopnosti opět posílány do vyhlazovacích táborů v Polsku; mladistvé vězeňkyně pak byly v Ravensbrücku nuceny podstoupit sterilizaci. Pracovní tábory v Německu však vězňům paradoxně přinášely lepší podmínky a určitou naději na přežití, i zde však v důsledku vyčerpání, pochodů mezi jednotlivými tábory, hladu a bombardování zemřelo mnoho tisíc vězňů. Pro Romy, kteří zůstali v osvětimském cikánském táboře, téměř žádná naděje nebyla. Tábor se v důsledku děsivých podmínek postupně vylidňoval, až v něm zůstalo přibližně 3000 osob, mezi nimiž se nacházel i neurčitý počet Romů z českých zemí. Po apelu dne 3. srpna 1944 byli odvezeni na nákladních autech a zavražděni v plynových komorách. Drtivá většina českých Romů nacistickou rasovou genocidu nepřežila, s několika výjimkami se tak děsivý nacistický plán na vyvraždění českých Romů v Letech, Hodoníně, Osvětimi a dalších táborech smrti téměř podařil.