V neděli dne 2. srpna 1914 v 10 hodin dopoledne shromáždili se všichni, kdo byli povinni vojenskou službou, tedy muži do třiceti sedmi let, v lomnickém kostele, kde jim bylo uděleno svátostné požehnání. I z okolních vesnic přijeli branci na vozech na náměstí. Starosta obce Lomnice František Oulehla se postavil na obrubu kašny a rozloučil se jménem obce s vojíny a popřál všem šťastného návratu. Nastala smutná chvíle – rodiče, manželky, děti, příbuzní a známí se s pláčem, polibky a žehnáním loučili se svými blízkými. Vojáci pak odjížděli za zpěvu pozdější národní hymny Kde domov můj.

První kontakt s válečnou realitou zažili Lomničtí už v září 1914, kdy se v městečku objevili první ranění z bojiště u Krasniku. Vyprávěli o zkušenostech z bojiště, přesto ale nebylo možné udělat si správnou představu o válce třeba i z vyprávění raněného důstojníka, protože všichni věděli jen o bitvách, jichž se sami zúčastnili nebo jež se udály v jejich nejbližším sousedství. Důstojník mohl podat svědectví jen o bojích ve svém zákopu. Navzdory tomu se stále počítalo s tím, že válka skončí porážkou Ruska a států Dohody do tří nebo čtyř měsíců.

Když na podzim roku 1914 začaly přijíždět vlaky s raněnými a nemocnými, vznikla obava, že se rozšíří nebezpečné, nakažlivé choroby. Nic z toho se však nevyrovnalo rok od roku horší potravinové a surovinové krizi. Už v roce 1915, v druhém roce války, bylo zřejmé, že zásoby obilí nemohou vystačit do dalších žní. Z toho důvodu byly podle císařského nařízení dne 28. února 1915 všechny zásoby uzavřeny a nemohlo se s nimi volně disponovat.

Pro zatajené a neohlášené zásoby bylo leckde vyšetřování, pokuty i věznění. Do obchodů byla dodávána mouka smíšená – žitná, ječmenná, kukuřičná a bramborová. Ziskuchtivci falšovali mouku tím, že do ní přidávali rozemleté boby, kaštany, slupky od brambor, ba i rozemleté dřevo, škrob, křídu a jiné, mnohdy zdraví škodlivé přísady. V roce 1915 byly zavedeny takzvané bezmasé dny (úterý a pátek), kdy se nesmělo v řeznických krámech maso prodávat a maso, vyjma vnitřností (plíce, ledviny, dršťky), se nesmělo podávat ani strávníkům v hostincích. Byl zabaven ječmen a slad ve sladovnách a pivovarech a omezena byla i výroba piva.

Krátce poté, co Itálie vyhlásila válku Rakousku, dorazilo do Lomnice 416 vystěhovalců z jižního Tyrolska. Vystěhovalci, jimž lidé začali říkat „talijáni“, pocházeli hlavně z Tridentu, Roverada, Arka a Aly. Po 14 dnech bylo asi 100 vystěhovalců – hlavně kvůli zásobovacím potížím – přestěhováno do okolních obcí – Rašova, Osik, Brumova, Řepky a Šerkovic.

Obce mohly požádat o přidělení válečných zajatců na různé zemědělské práce. Muselo se sice žádat nejméně o desetičlenné skupinky, ale obyvatelé se mohli domluvit a žádost podat za obec dohromady. Do Lomnice se tak dostali ruští váleční zajatci. Postavili lesní cestu od Lomnice směrem ke Strhařům a pomáhali také na polích a při lesních pracích. Všichni občané byli důrazně varováni, že byl vydán přísný zákaz napomáhání ruským zajatcům. Navzdory zákazům však lidé pravděpodobně těmto uprchlíkům pomáhali, protože i v samotné vyhlášce o zákazu se píše, že mnozí uprchlíci přežívali tak dlouho, že by to bylo bez pomoci nemožné. V posledních letech války dorazili do Lomnice i Židé z Haliče.

Kromě nedostatku potravin, vysokých cen a dalších podobných problémů musely se lomnické domácnosti potýkat zejména s nedostatkem mužské síly. Nebyla snad v Lomnici rodina, která by neměla některého člena ve válce. Postupně do ní odešli skoro všichni muži v produktivním věku. Čím déle válka trvala, tím více ročníků branců odcházelo. Nejhorší na tom bylo, že mnozí se už nikdy nevrátili. O některých obětech došly úřední informace brzy, jindy se členové rodiny postupně dozvídali neurčité zprávy z dopisů kamarádů padlého a v některých případech byla oficiální potvrzení o úmrtích doručena třeba až rok po válce. Nakonec zůstalo na frontě jen z Lomnice 41 mužů, ztráty z celé farnosti byly mnohem však vyšší.

Od léta 1918 se válka kvůli naprostému vyčerpání států Trojspolku nezadržitelně chýlila ke konci. V pozdních večerních hodinách 28. října 1918 se po Lomnici rozšířila neurčitá zpráva, že je uzavřen mír a že vznikl nový, československý stát. Druhého dne přinesly noviny překvapivou zvěst, že mír sice ještě nebyl uzavřen, ale že Habsburkové byli prohlášeni za sesazené z trůnu a že byl vyhlášen samostatný československý stát, o jehož formě ale ještě nebylo nic vysloveno. Brzy nato Národní výbor v Praze jménem československého národa oznámil zvláštním cirkulářem telegraficky všem okresním a obecním úřadům samostatnost československého státu. Na výzvu obecního úřadu byly hned odpoledne 29. října 1918 domy ozdobeny prapory v nových zemských barvách, tedy již ne říšských. Večer se shromáždilo obecní zastupitelstvo k slavnostní schůzi, v níž starosta František Oulehla přečetl prohlášení Národního výboru a z otevřeného okna radnice ohlásil tutéž proklamaci i shromážděnému obyvatelstvu. Davy lidu prý propukly v jásot a byla provolána sláva Masarykovi a legionářům a poprvé od začátku války zazněly vlastenecké, národní písně Kde domov můj a Hej, Slované, které byly za války zakázány. Za veselé hudby byl konán průvod ozářeným městečkem i židovskou částí Lomnice. Tak skončila první světová válka v Lomnici.